Už se vám to možná také někdy stalo. Třeba cestou do práce, jako nedávno mně. Jak si tak prorážím cestu chladným předjarním ránem a celkem automaticky zdolávám každodenní pěší štreku pražskými ulicemi do míst, kde mě čeká 8 hodin v teple, začne najednou slečna, mířící opačným směrem, nahlas mluvit, a co víc, jako by mluvila na mě. Vzhledem k tomu, že nebývá zvykem začít se jen tak na ulici bavit s cizím člověkem, pokud náhodou něco, ve velkoměstě nejčastěji informaci, nutně nepotřebujete, docela mě to udivilo. Až pak jsem si všiml sluchátek na jejích uších, a pochopil jsem – slečna vůbec nemluvila na mě, ale někoho na druhém konci mobilního signálu.
Na technologii handsfree, která umožňuje použití mobilního telefonu bez nutnosti držet jej v ruce, jsme si již celkem zvykli například v automobilech, kde má určitě své opodstatnění. V poslední době ale stále přibývá lidí, kteří zřejmě chtějí mít „volné ruce“ třeba i při chůzi po ulici, a kteří tak mohou, byť nezáměrně, mást méně všímavé nebo prostě jen momentálně myšlenkově „mimózní“ spoluobčany, tak jako na chvíli zmátla mne ona neznámá slečna na jedné pražské ulici.
Možná si říkáte „A co je na tom?“ Jenže tahle mince má i svou druhou stranu. Vzpomeňte si třeba na pohádkového pasáčka, který si z lidí ve vsi tak dlouho střílel falešnými poplachy ohledně vlka, až mu nakonec nikdo nevěřil, když vlk přišel do jeho stáda řádit doopravdy. V případě výše zmíněných nezáměrných telefonických „nachytávek“ mohou být důsledky tak trochu podobné – čím častěji se člověk takto spálí, tím silnější bude jeho tendence předpokládat, že nikdo z „cizích“ lidí, mluvících v jeho okolí, nemluví na něj. Dovedeno ad absurdum, mohli bychom se časem dočkat situace, kdy by přímo, tj.bez telefonu či jiných komunikačních prostředků, nemluvil nikdo s nikým.
To je samozřejmě poněkud přehnané, ale jisté reálné jádro můžeme nalézt i zde. Už dnes bývá často diskutována rostoucí nevšímavost lidí k svému okolí, respektive jejich větší soustředěnost na sebe. Vzpomeňme třeba na test, který před lety provedla jedna z našich televizních stanic. Reportéři nastražili ke krajnici frekventované silnice ležícího „zraněného“ cyklistu a čekali, za jak dlouho někdo z projíždějících řidičů zastaví, aby mu pomohl. Dočkali se teprve po více než hodině, kdy by skutečný vážně zraněný cyklista mohl být už po smrti. Kdoví, jak by takový pokus dopadl dnes.
Bylo by samozřejmě scestné dávat jinak užitečné handsfree sady do přímého vztahu s uzavíráním se lidí do sebe, do vlastních (často virtuálních) světů, s jakousi všeobecnou ztrátou zájmu jedince o to, co se děje kolem něj. Tenhle společenský jev je totiž podstatně složitější a má zřejmě celou řadu příčin, z nichž některé jsou zřejmě spojeny s celospolečenským vývojem v posledních 20 letech, zatímco kořeny jiných by se možná daly vysledovat až k počátkům normalizace. Nicméně pravdou zůstává, že moderní technologie svým způsobem částečně k jistému odcizení lidí od reality napomáhat mohou. Příklady někdy až smrtících důsledků závislosti jedinců na sociálních sítích či jiných nepřímých komunikačních platformách, byť zatím i v celosvětovém měřítku spíše ojedinělé, rozhodně varují. A tak zbývá jen doufat, že doba, kdy se mezi sebou budeme bavit jen „elektronicky“, je ještě daleko. A pokud jste se někdy ocitli v podobné situaci, jaká je zmíněna v úvodu tohoto článku, pak vězte, že se občas přece jen může stát, že vás někdo neznámý doopravdy osloví. Hlavně se přitom nelekněte, jako jsem sebou trhnul já, když mě před pár dny z ničeho nic s prosbou o radu oslovila paní, k níž jsem byl zrovna u přechodu pro chodce otočen zády. A na závěr jedna prosba adresovaná sluchátkovým slečnám: Nechte prosím své ruce zaměstnané. Aspoň někdy.
Mgr. Michal Fokt, odborný redaktor / editor, http://www.hypermedia.cz
