09. červenec 2017
26. duben 2017
13. leden 2017
<< Preview1 / 132 / 133 / 134 / 135 / 136 / 137 / 138 / 139 / 1310 / 1311 / 1312 / 1313 / 13Další >> 
<< Preview1 / 132 / 133 / 134 / 135 / 136 / 137 / 138 / 139 / 1310 / 1311 / 1312 / 1313 / 13Další >> 

Asi padesátihlavá firma "kancelářského typu" se rozhodla rozšířit se o dalšího kolegu. Výběrovým řízením byla získána šestadvacetiletá Petra, ztělesnění principu šťastné volby. Bystrá, inteligentní, vzdělaná, komunikativní, nadto hezká mladá dáma, s podle testů nízkým konfliktním potenciálem byla přesně to, co firma do svých řad potřebovala.
Petra absolvovala přípravu, zaškolení a dala se do práce. Byla ochotná, aktivní, prostě přesně taková, jakou si jí přáli, ale byl zde problém. Nejprvě několik nejbližších spolupracovníků, pak i širší okolí, které s Petrou přicházelo do kontaktu si začalo stěžovat, že je v její přítomnosti bolí hlava, a to dost nepříjemně. Bolest neměla nic společného s tím, jak se Petra chová, jak mluví, jak se pohybuje, nebo pracuje. Stačila její fyzická přítomnost. Nikdo nedovedl říct, v čem je problém, byla to pracovitá, sympatická žena, ale z uvedeného důvodu s ní nikdo nechtěl pracovat. Vedení se obrátilo na Petřina bývalého zaměstnavatele, firmu, která jí zanechala skvělou referenci, a tam potvrdili, že příčinou odchodu byl navlas stejný problém.
Co si o tomto jevu myslíte? A jak byste jako management na něj reagovali?