09. červenec 2017
26. duben 2017
13. leden 2017
<< Preview1 / 132 / 133 / 134 / 135 / 136 / 137 / 138 / 139 / 1310 / 1311 / 1312 / 1313 / 13Další >> 
<< Preview1 / 132 / 133 / 134 / 135 / 136 / 137 / 138 / 139 / 1310 / 1311 / 1312 / 1313 / 13Další >> 

Od roku 1998 jezdím pravidelně na chmelovou brigádu. Od roku 2002 jako vedoucí skupiny. Takový turista a čumil, který na první pohled nic nedělá, respektive se potuluje, poflakuje, a jeho podřízení ho podezírají, že dostane výrazně více peněz.

Za ty roky pravidelných každoročních sklizní jsem na sobě vypozoroval zajímavou evoluci přístupu k vedeným brigádníkům. V podobné podobě jí pociťuje řada manažerů v normálních firmách, a proto bych se s vámi o ní rád podělil.

Fáze 1: brigádník

Když mně poprvé povýšili, moje ego vyletělo do hvězdných výšin, ale uvnitř jsem zůstal obyčejným brigádníkem. Coby vedoucí jsem trávil většinu času na česačkách chmele a pokoušel se ostatním brigádníkům pomoci. Pochopitelně jsem jím překážel, ale oni mi to neřekli, protože se mně jako vedoucího tak trochu báli. Ze stejného důvodu se mnou nekamarádili zdaleka tak moc jako dříve, a to mi bylo nepříjemné.

Fáze 2: prudič

Pak se na chmelu vystřídala generace. Starší odešli a přišli mladší brigádníci, kteří tu práci tak dobře neuměli, protože na chmelu dříve nebyli. Já jí ale uměl, nebo spíše si jí pamatoval, a tak se ze mě stal nefalšovaný prudič. Stále jsem jím za zády, vysvětloval, co a jak mají dělat, pokřikoval, opravoval. Tu a tam jsem se hecnul k dramatické ukázce, fakt byl, že mi to šlo, fakt byl i ten, že jsem byl za exota. Každého jsem přísně a spravedlivě hodnotil tak, aby byl zaplacen přesně dle svého výkonu, ale když se to zprůměrovalo, měli všichni stejně.

Fáze 3: starostlík

Ani nevím jak, ale v dalším kroku se ze mě stal velký starostlivec. Už jsem tolik neprudil, zato každý den se každého zeptal, jak se mu daří, co práce, co rodina, co hemoroidy a tak. Empaticky jsem se vciťoval do brigádníků a bál se, co se stane, když některý z nich onemocní. Asi jsem to přitahoval, protože nemocí a zranění bylo vážně hodně, a já byl psychicky na dně.

Fáze 4: Zen

A tak jsem to nechal běžet. Když vše funguje, do ničeho nemluvím. Když jsou všichni v práci, nesnažím se je ráno budit mlácením lžičky o ešus. Když někdo potřebuje pomoci, pokouším se vyjít vstříc, a když je s někým problém, potrestám. Aktivně to ale nevyhledávám.

Kupodivu všechno funguje, a tak tuto čtvrtou fázi prohlašuji za prozatím nejvíce osvědčenou