04. květen 2016
30. duben 2016
25. březen 2016
24. březen 2016
<< Preview1 / 112 / 113 / 114 / 115 / 116 / 117 / 118 / 119 / 1110 / 1111 / 11Další >> 
<< Preview1 / 112 / 113 / 114 / 115 / 116 / 117 / 118 / 119 / 1110 / 1111 / 11Další >> 

V české politické a hlavně mediální praxi existuje jeden donekonečna opakovaný omyl. Je jím nepochopení významu slova Veřejnost. Veřejnost jsou všichni zainteresovaní. Z hlediska politiky jsou veřejnost všichni, kterých se nějakým způsobem dotýká, a jsou způsobilí jí proto hodnotit. Tedy s výjímkami danými pochopitelným věkem, zdravotním, či jiným stavem, asi deset milionů obyvatel České republiky. Kromě těch, kteří se politiky sami účastní, ti jsou totiž jejími aktéry.

Novináři a komentátoři zvláště si ale myslí, že veřejnost jsou pouze oni. Oni reprezentují zájmy deseti milionů, oni mají právo vyjadřovat se k politice z pozice většiny, a oni jsou nositeli jádra moci. Oni jsou salónní veřejnost. Omyl. Stejně jako intelektuálové vyjadřující se k politice nejsou veřejnost. Jsou právě tak aktéry, jako jsou jimi politici, pouze na rozdíl od nich nemají volený mandát, ale jednají na vlastní pěst a bez důvěry většiny. Bez důvěry veřejnosti. Jednají často svévolně, někdy bezohledně, vždy však ve jménu něčeho, co nereprezentují. Nazývejme věci pravými jmény.
(k definici pojmu veřejnosti, viz Sennett, R.: The Fall of Public Man, W. W. Norton & Company 1992, ISBN:978-0393308792).