Ve svém prvním prezidentském novoročním projevu Václav Havel 1.1.1990 řekl, že naše země nevzkvétá a měl pravdu. Dodnes má bohužel tato jeho věta mnoho hospodských apologetů, i když už sama dávno neplatí.

Od změny režimu ze státního socialismu na současnou podobu, přesněji od kroků, které tuto změnu odstartovaly, uplynulo dvacet let. Pro člověka je to dlouhá doba, pro stát historicky velmi krátká. Když Václav Havel v úřadu prezidenta tehdy ještě ČSSR zdravil z televizních obrazovek občany, prohlásil, že naše země přes opakovaná ujištění komunistických funkcionářů nevzkvétá. Měl pravdu. Demokratické instituce čekal pomalý a bolestivý proces vzniku. Ekonomika byla v troskách, věřitelé neplatili. Státní podniky se nedokázaly postarat o státní bohatství, jež měly rozmnožovat. Lidé před věcmi veřejnými utíkali do ulity privátních životů a na chaty, kterými jsme se proto stali příslovečnými. Nebyla to apokalypsa, spíše prohnilá otupělost.

Václav Havel má dodnes mnoho apologetů. Lidí, kteří v hospodách i doma říkají, že země je v troskách. Že podniky byly lacino rozprodány podivným investorům. Že politika se jim odcizila, že reprezentace hrají svou vlastní hru. Že jejich osobní životy nikoho nezajímají, že před zlovůlí úřadů není zastání. Že žijeme v prohnilém a nesrozumitelném světě plném lží a ovládaném masovými médii. Já tomu nevěřím.

Česká republika je standardní demokratickou zemí ve středoevropském prostoru. Podařilo se nám zařadit se do mezinárodních struktur, jak obranných, tak ekonomických. Politická soutěž se odehrává v rámci, který je vymezen zastupitelskou demokracií a svobodnými, přísně sledovanými volbami. Reprezentace jsou skutečným zastoupením občanů jak po stránce programové, tak i charakterové. Hlavní politický boj se odehrává v rámci dipólu socialistů a liberálních konzervativců. Tedy proudů, které ač jsou zcela protichůdné, na elementárních pravidlech diskuze se shodují a respektují daná pravidla. Rozhodnutí ochranných institucí státu, jako je třeba ústavní soud, se nám nemusí líbit, ale všichni bez výjimky je respektujeme.

Po ekonomické stránce se dovedeme vyrovnat s krizí, která nám byla z velké části vnucována. Funguje demokratický trh práce a idejí. Každý má rovnou příležitost podnikat a každý může být – bez ohledu na svůj kádrový posudek – úspěšný. Bohatství se tvoří a následně je děleno dle zásluh, i dle potřebnosti. Média, jakkoliv jsou jejich jednotliví představitelé nezralí a chybující, plní svou úlohu hlídacího psa. Školství, byť také ne dokonalé, podfinancované a nedostatečně vážené, plní svou úlohu toho, kdo má kultivovat vědění, moudrost a pěstovat zdravé vlastenectví.

Procesy, které k tomu vedly mnozí vnímají jako nespravedlivé. Důvodem je po mém soudu to, že lidé, kteří křičí o „rozkradení státu“ stále žijí duševně v éře socialismu a vadí jim, že oni sami dostali méně, než kolik si „zasloužili“. Dostali právě tolik, kolik si zasloužili. Přesto tytéž procesy způsobily, že dnes po formální a z velké části i po obsahové stránce našeho státu není po státním socialismu ani stopy. Přežívá poněkud paradoxně již jen ve vzpomínkách a v názorech těch, kteří se odkazují na člověka, jež stál u počátků demokratických změn jako první prezident.

Naše země vzkvétá. Máme všechny možnosti i prostředky k tomu, abychom vzkvétali společně s ní. Ne vše je dokonalé. Existují chyby zákonů, zlovůle jedinců zastávajících veřejné funkce i chyby způsobující, že se do pozice reprezentace dostávají nekompetentní lidé. To vše ale můžeme změnit bez obav z toho, že by se nám ve změnách pokusil „režim“ zakročit. Česká republika je kolbištěm názorů, iniciativ, místem svobody. Záleží jen na každém jednotlivém z nás, zda se na rozvoji a na pěstování toho, čím má stát, jehož je drobným, přesto důležitým akcionářem, bude podílet. Zda do velkého díla demokracie a prosperity přispěje svou částí, nebo zda bude nadávat ve skrytu domova, či u národního moku.