Víkendový kongres ODS byl ve skutečnosti pokusem o řešení neřešitelného dilemata. Snížit šance na budoucí zajištění, nebo snížit vlastní perspektivy? Toť otázka pro pravicovou stranu obtížná a dilema po moci toužících.

Můžete tomu říkat různě; obnovení důvěry veřejnosti, zajištění stabilního vedení, hledání nových idejí, čerstvý vítr nebo nové koště. Ať použijete jakékoli označení, byla by výměna vedení v ODS hrubým odhadem osm měsíců před parlamentními volbami sebevraždou. Aspiranti na místo Topolánka a jeho suity (hovořilo se zejména o místopředsedovi Gandaloviči, ale je zjevné, že po funkci by mohla toužit i Miroslava Němcová a loni zhrzený kandidát Pavel Bém) uvažovali o tom, že by nyní nahradili „prázdného a falešného topola“ a sami bez něj se pak pokusili vyhrát volby. Kongres – o důvodech proč přesně můžeme spekulovat – se rozhodl nevyhovět jejich přání a podržet u moci stávající vedení, jakkoliv není dokonalé.

Je třeba říct, že je to rozhodnutí moudré, ovšem jeho moudrost je vázána na to, že bylo provedeno do důsledků. Kdyby se ODS rozhodla vyměnit své vedení nyní, bylo by to nové konfrontováno s nutností získat si důvěru uvnitř a věrohodnost navenek strany. Pravděpodobnost, že by se to podařilo do voleb je velmi nízká. Kdyby došlo ke svolání volebního kongresu na počátek roku, byla by pravděpodobnost úspěchu ve volbách prakticky nulová. A tak možná dojde jen ke kompromisnímu „ideovému“ setkání. Tedy sjezdu který ukáže, že největší pravicová strana české politiky půl roku před volbami nemá ideje.

Podívejme se ale na něco jiného. Totiž na velmi zajímavou věc, kterou nazývám „dilema po moci toužících“. Výměna vedení by nepochybně mnoha lidem sedícím v kongresovém sále přinesla osobní výhody. Současně by ale byla takřka jistě negativním důsledkem pro rodnou stranu a ti, jež by z ní těžili by se mohli potopit současně s její lodičkou. Rozhodování zda odstavit současné vedení a navolit nové tak pro část delegátů možná bylo rozhodování na ose „vlastní krátkodobý prospěch – dlouhodobá stabilita strany“.

Vzhledem k tomu, že kongres se rozhodl pro dlouhodobou stabilitu (tím neříkám, že Topolánkovo vedení je bezchybné, například komunikovat svou politiku umí dost špatně), a to poměrně velkou většinou je zjevné, že část jeho delegátů vyřešila dilema tak, že potlačila vlastní potřeby. Nabízí se otázka, copak je k tomu donutilo?

Stát se to v ČSSD, mohli by se nyní všichni natřásat jako dovedou nadřadit zájem obce nad zájem svůj. Na tohle se ale v pravicové straně hrát nemůže. Proto bychom měli hledat pravdu někde jinde a v něčem prozaičtějším.

ODS dokázala vyhrát parlamentní volby v roce 2006, ale nedokázala díky tehdejší podobě politické scény utvořit stabilní vládu schopnou realizace vlastního programu. Dnes je situace poněkud odlišná. Kdyby se ODS povedlo volební vítězství zopakovat (osobně v to doufám, ale současně tomu nevěřím) a byla by ve stavu, kdy by bylo možné složit vládu s Top09, dost pravděpodobně by se jednalo o vládu stabilnější, než byla ta předchozí. K tomu by se mohl připojit sladký bonus v podobě nevyhnutelného rozkolu v ČSSD, jíž by se vzdálila představa exekutivy (s tím souvisí pokles sponzorských peněz). Důsledkem by možná mohl být pád Jiřího Paroubka a jeho nahrazení persónou vhodnější k perspektivní velko-koaliční spolupráci.

Mysleli delegáti kongresu na tyto možnosti, když potvrdili ve funkci rozhodně ne dokonalé, ale fungující vedení včele s Mirkem Topolánkem? Nebo za tím stojí něco jiného? Pravdu se asi nikdy nedozvíme, v každém případě dilema po moci toužících má čerstvé, a zajímavé řešení.