Václav Moravec a jeho nedělní televizní pořad patří mezi ikony současné české politiky. Stále častěji však začínám pochybovat o jejich smysluplnosti. A o rozumu hlavního protagonisty.

O čem se bude hovořit po dnešním pořadu? Touto otázkou, kterou dává najevo, že jeho cílem je ne analyzovat témata, ale rovnou je určovat, uvozuje Venca Morávka (dále jen VM) každý díl své populární nedělní televizní show. Pořadu, který je faktickým a korunovaným vrcholem televizních politických debat v České republice – a který se tak stává jejich etalonem. Musím přiznat, že ona drobná V-M-ova povýšenost v úvodu, jež většině diváků beztak připadá za zcela samozřejmou mě štvala od okamžiku, kdy s ní začal, a že se má nechuť k ní postupem času stupňuje. Říkal jsem si však, že každá celebrita, a V-M celebritou nepochybně je, má nárok na určitou míru osobního podivínství, a že Moravcova úvodní bohorovnost je splněním té jeho.

Co mne však nemůže nechat chladným je volba hostů, kteří ve zmíněné televizní šou dostávají prostor. Bývá zvykem, že jako první se určuje téma z aktuálního politického diskurzu, a na základě něj pak vybírají hosté tak, aby v jejich předpokládaných názorech byl přítomen inherentní konflikt. Lidově řečeno, aby se před obrazovkou pokud možno přes moderátora pohádali a pořad tak působil atraktivněji. Aby se pohádali o něčem, co je právě považováno za aktuální.

Volba hostů by ale měla současně respektovat vyváženost statutu. Nelze proti sobě postavit kupříkladu soudce a popeláře v debatě o stavu soudnictví (byť by to mohlo být zajímavé). Všichni hosté, kteří jsou v jednom vydání pořadu a zvláště, mají-li být na obrazovce současně by měli mít vyváženou úroveň pokud jde o jejich společenské postavení.

Mám pana V-M v podezření, že mimo jiné porušováním výše uvedené zásady usiluje o to, aby kultík jeho osobnosti v duších ctěného divactva stoupal. Jinak si totiž neumím vysvětlit to, že se na obrazovkách objevují lidé diametrálně odlišné úrovně i vztahu k propírané problematice. Zaznamenal jsem to již několikrát a považoval za omyl, nebo elementární neznalost ze strany dramaturgie. Dnešní (neděle, 25/X 2009) vydání mne však přesvědčilo o tom, že se o omyl v žádném případě jednat nemůže. A že buďto samotný V-M, nebo převážná většina jeho realizačního týmu jsou lidé, jejichž duševní pochody ustřelily mně neznámým, ale zato velmi nepříjemným směrem.

Co mne tak rozlítilo? Nic menšího než fakt, že se na obrazovce objevil ombudsman Otakar Motejl společně s odporným obličejem bývalého ministra spravedlnosti Pavla Němce (ex-US-DeU). Zatímco prvně jmenovaného považuji za mimořádně významnou osobnost českého společenského života a to zdaleka nejenom z titulu jeho funkce, druhý je pro mne, a věřím že nejen pro mne ztělesněním spodiny společnosti. Zkrachovalý politik, který se v okamžiku, kdy jeho strana stála na pokraji zkázy neštítil pobírat od ni zřejmě nikterak malý plat. Člověk, který ve funkci ministra spravedlnosti vydal do cizí země pedofila u vědomí (a ať si čachruje paragrafy jak chce), že tam nikdy nebude trestán. Tak zvaný liberál, jež se ve jménu nepochybně osobního prospěchu neštítil vstoupit do vlády společně se stranami, které kázaly pravý opak toho, co měl kázat on (aby bylo jasné, ČSSD koalici s US vůbec nezazlívám, z jejich strany se jednalo o legitimní snahu dosáhnout vlády). Zkrátka a dobře, plivanec české politické scény, který měl být dávno vymazán, zapomenut, odstraněn a vyškrtnut z telefonního seznamu.

Co dělal tento člověk v televizním pořadu, jehož titulární protagonista sebestředně tvrdí, že politiku nereflektuje, ale přímo vytváří? Co dělala tato skvrna na šatu lidství u jednoho stolu s osobou zodpovědnou za ochranu občanských práv před zvůlí úřadů jinak, než v úloze obžalovaného? A jak je možné, že dostala slovo? Napadají mne dvě možnosti.

První z nich je ta, že V-M definitivně přeskočilo. Že v procesu přípravy a produkce inkriminovaného dílu došlo k nepochopitelnému omylu či zkratu. A že tento zkrat (nebo možná tíseň způsobená tím, že jiný host svou účast na poslední chvíli odvolal) způsobil pozvánku pro pana exministra.

Druhá možnost je mnohem temnější. Je jí podezření, že se pan V-M pokouší v rámci stavby svého kultu osobnosti o sociální inženýrství v pravém – totiž osobním – slova smyslu. Tedy, že experimentuje s možností reinstalace zkrachovalého politika do veřejného diskurzu. Možná v rámci testu toho, co tak nekriticky prohlašuje na počátku každého pořadu.

První možnost je velmi znepokojivá. V televizi veřejné služby by nemělo docházet k podobným omylům. Druhá možnost je přímo katastrofická. A pokud by hrozila byť hypotetická šance, že právě tato varianta je blíže pravdy, měl by být V-M s okamžitým účinkem z ČT vyhozen a jeho pořad bez náhrady zrušen. Byť by se to politikům, kteří jsou zde občas grilováni jistě líbilo.

Nedělní televizní debaty, a nejenom ony mají být zrcadlem politické a tedy i veřejné diskuze. Je nezbytně nutné, aby si zachovaly úroveň. Je nezbytně nutné, aby na jejich úroveň bylo televizí dohlíženo. Otázky Václava Moravce ve mne poslední dobou vzbuzují podezření, že tomu tak není. Že se prominentní debata stává prostorem budování kultu osobnosti člověka, který by výhledově mohl po několika svých předchůdcích (např. J. Bobošíková, V. Železný, B. Tachecí) onemocnět Reganovským syndromem a vydat se sám do politiky. Tomu je podle mého soudu za každou cenu zabránit. I za cenu toho, že by jak Česká Televize, tak pan V-M o svůj kultovní pořad přišli. Není totiž možné budovat kariéru jakkoliv schopného a kvalitního novináře tím, že dá slovo politickým parazitům kalibru exministra Němce.