předem dopisu, kterým s Vaším svolením končím naši komunikaci, bych se Vám rád omluvil za to, že to dopis otevřený. Na email jsem jednak zrezignoval, jednak si myslím, že z naší komunikace by se měli poučit, či aspoň pobavit i ostatní lidé.
Příští týden, tj. třetí týden v únoru, to bude právě devět měsíců od doby, kdy jste se mi ozval poprvé. Ve Vašem emailu z 14.5.2009 jste mne žádal o odbornou radu ve věci Vaší firmou připravovaného projektu (***) agentury. Odpověděl jsem Vám, že přes značné vytížení jsem schopen Vámi požadované informace poskytnout, ovšem pouze za předpokladu, že budu mít dostatek relevantních podkladů. Bohužel jsem musel odmítnout Vámi nabízenou schůzku a to s odkazem jednak na výše zmíněnou vytíženost a jednak na to, že jsem emailovou informaci považoval za vzhledem k okolnostem efektivnější.
Po týdnu od odeslání zmíněné odpovědi jste mi napsal, že s podmínkami souhlasíte, a že Vaše (***) oddělení připravuje podklady, které jsem si vyžádal. Zároveň jste mne poprosil, abych vzhledem k průběhu projektu a jeho významu věci věnoval čas a reagoval pokud možno pružně. Přislíbil jsem to.
Uplynuly další tři týdny, kdy jste mi napsal email se žádostí o rekapitulaci požadovaných podkladů. Bohužel jsem se mu nemohl věnovat pro urgentnější práci, a tak jste mi následující den telefonoval, zda jsem ho dostal a zda se chystám odpovědět. Učinil jsem tak o dva dny později, po již druhé Vaší elektronické urgenci (v podstatě jsem Vám jen přeposlal původní zprávu se seznamem požadavků).
Měsíc a půl se nedělo nic. Pak jsem dostal zprávu od Vaší podřízené, paní (***), kam že mi má podklady poslat. Divím se, proč se mne ptala když jsme se dohodli, že to bude emailem a věděla-li, kam má poslat dotaz, věděla i kam ony dokumenty. Odpověděl jsem, že právě na tuto emailovou adresu.
Tři měsíce se nedělo nic. Přiznám se, že jsem na Vás i na Vaši firmu (nemějte mi to prosím za zlé) zapomněl, a zpráva z 2.11.2009 s přiloženými dokumenty a textem „tak tady to máte“, odeslaná z Vaší adresy, respektive Vámi přeposlaná z adresy paní (***) mne proto trochu zaskočila. Přiznám se, že jsem ji odložil do složky „na potom“, kde setrvala týden i přes následující dvě emailové (3.11 a 5.11) a jednu telefonickou (4.11) urgenci, abych se projektu začal z důvodů jeho okamžité akutnosti věnovat. Po týdnu (dle mého deníku 9.11.2009) jsem si obsah zprávy prošel, dokumenty vytisknul a s hrůzou zjistil, že jste mi poslali jen asi třicet procent toho, co jsem požadoval. Část podkladů, jmenovitě (***) a (***) byly navíc datovány začátkem června a v dané době tedy neaktuální.
Odpověděl jsem Vám, že s danými podklady požadovanou práci nelze provést a opět (již podruhé) jsem Vám přeposlal seznam požadavků z poloviny května. Současně jsem Vám popřál veselé vánoce a šťastný nový rok, neboť při stávajících zkušenostech jsem nevěřil v rychlou odpověď. Po dvou hodinách jste mi zatelefonoval s tím, že zbytek podkladů bude do dvou hodin, a zda se nechystám odejít od počítače.
Dvě hodiny uplynuly dnes, 4.2.2010 v 10:33, kdy mi přišel Váš další email. Tážete se mně v něm, co přesně jsem požadoval, a věříte v rychlé ukončení celé záležitosti.
Pane inženýre, nezlobte se na mne, ale nemám sil. Pokračoval bych v komunikaci s vámi, leč mám mnoho jiných úkolů. Uznávám svou chybu, že když jsem Vám 14.5.2009 v emailu a o den později do telefonu odmítnul osobní setkání s tím, že věc vyřešíme rychle prostřednictvím internetu, dopustil jsem se hrubého podcenění situace. Teď to vím. Ani to nejrychlejší komunikační médium pracující v (takřka) reálném čase asi není schopno vyřešit věci, které mají zrát věky. Jenže na věky nemá žádný z nás ani čas, ani email.
