<< Preview1 / 122 / 123 / 124 / 125 / 126 / 127 / 128 / 129 / 1210 / 1211 / 1212 / 12Další >> 
<< Preview1 / 122 / 123 / 124 / 125 / 126 / 127 / 128 / 129 / 1210 / 1211 / 1212 / 12Další >> 

Pokud mne na české volební praxi něco skutečně irituje, je to způsob, kterým politici omlouvají svůj neúspěch. Jakkoli je katastrofa evidentní, a vina za ní zjevná, jen málokdo najde sílu to přiznat, uznat porážku, ukázat na sebe coby pachatele a vyvodit osobní zodpovědnost v hmatatelné a pro voliče viditelné formě. Zhrzený předseda vlády, kterého ve volbách nepřátelsky knokautoval vlastní koaliční partner, se vymlouvá na to, že volby jsou o osobnostech v krajích, ačkoli ještě nedávno tvrdil, že úspěch v nich je pro něj důležitý pro celostátní vládnutí.  Ještě zhrzenější bývalý ministr financí místo toho, aby jasně řekl, že zcela vyhořel, a že ho téměř nikdo nechce, hovoří o udržení počtu mandátů ovšem ve zcela nesrovnatelné situaci, a tak by se dalo pokračovat.

Politikům chybí pokora. Politici postrádají sebereflexi a ochotu skončit, třeba právě proto, aby mohli začít znovu, protože na krachu není nic špatného bereme-li jej jako očistný proces. Politici lpí na trafikách a funkcích, kterých dosáhli, a já je podezírám, že to není strachem z pomsty konkurence, ale jednoduše proto, že se oprávněně obávají toho, že jinde se neuživí.

Má-li být česká politika slušná, výkonná a efektivní, měli by její špičkoví aktéři zapracovat na kultuře svého odchodu. Ze zcela apolitického úhlu pohledu bych zde rád vyzval pány Sobotku a Kalouska, aby po prohraných volbách dali veřejnosti i dalším tento příklad. Na svou čest je ujišťuji, že bez nich v české politice nedojde k žádné tragédii, ke které by nedošlo i s nimi.