<< Preview1 / 122 / 123 / 124 / 125 / 126 / 127 / 128 / 129 / 1210 / 1211 / 1212 / 12Další >> 
<< Preview1 / 122 / 123 / 124 / 125 / 126 / 127 / 128 / 129 / 1210 / 1211 / 1212 / 12Další >> 

V české politické a hlavně mediální praxi existuje jeden donekonečna opakovaný omyl. Je jím nepochopení významu slova Veřejnost. Veřejnost jsou všichni zainteresovaní. Z hlediska politiky jsou veřejnost všichni, kterých se nějakým způsobem dotýká, a jsou způsobilí jí proto hodnotit. Tedy s výjímkami danými pochopitelným věkem, zdravotním, či jiným stavem, asi deset milionů obyvatel České republiky. Kromě těch, kteří se politiky sami účastní, ti jsou totiž jejími aktéry.

Novináři a komentátoři zvláště si ale myslí, že veřejnost jsou pouze oni. Oni reprezentují zájmy deseti milionů, oni mají právo vyjadřovat se k politice z pozice většiny, a oni jsou nositeli jádra moci. Oni jsou salónní veřejnost. Omyl. Stejně jako intelektuálové vyjadřující se k politice nejsou veřejnost. Jsou právě tak aktéry, jako jsou jimi politici, pouze na rozdíl od nich nemají volený mandát, ale jednají na vlastní pěst a bez důvěry většiny. Bez důvěry veřejnosti. Jednají často svévolně, někdy bezohledně, vždy však ve jménu něčeho, co nereprezentují. Nazývejme věci pravými jmény.
(k definici pojmu veřejnosti, viz Sennett, R.: The Fall of Public Man, W. W. Norton & Company 1992, ISBN:978-0393308792).